Jmenuji se Marcel Vanžura, živím se jako programátor a bydlím v malé vesnici na Železných horách poblíž Heřmanova Městce. Ve volném čase se věnuji hlavně fotografování a během bouřkové sezóny samozřejmě stormchasingu.

Bouřky mě vždy fascinovaly a už jako malý jsem je rád z okna pozoroval. Ve čtrnácti letech jsem začal létat na kluzácích, což mě přivedlo k meteorologii. Byl jsem jí tehdy nadšený a výuka mne zcela pohltila. Nějakou dobu jsem si dokonce vedl záznamy o počasí ve svém bydlišti. Po pár letech můj zápal sice trochu ochladl, ale bouřky jsem sledovat nepřestal. Prvotní impuls k jejich fotografování však přišel až později, a sice 21. června roku 2002.

Toho dne byly východní Čechy doslova zdevastovány ničivými bouřemi. Jedna z nich mne zastihla cestou z Hradce Králové, kde jsem tehdy pracoval. V bílé tmě nebylo vidět snad ani na tři metry, auta zastavovala uprostřed silnice a vítr se opíral do mého vozu tak silně, až jsem se bál, že jej převrhne. Když se to nejhorší přehnalo, pokračoval jsem v cestě na Přelouč a za Starými Ždánicemi silnice prostě zmizela v hradbě stromů. Byl jsem jeden z posledních, komu se nechtěně podařilo do oblasti dostat, než byla zcela uzavřena. Stmívalo se a zepředu ke mně doléhal zvuk motorových pil. Les v okolí byl neskutečně zničený. Stromy byly napadané tak hustě, že tvořily jednolitou hradbu a hasiči se ani nezdržovali s odstraněním všech kmenů. Některé zůstaly zaklíněny o stojící stromy naproti přes silnici a těm pouze uřezali spodní větve, aby mohly projet alespoň menší vozy. Krokem jsem projížděl jedním dlouhým tunelem vyřezaným v korunách stromů. Silnice byla pokryta souvislou vrstvou dřevěné drtě, jakoby tudy přede mnou projel obří štěpkovač. To, že jsem na silnici, jsem poznal pouze podle patníků podél cesty. Někdy v té době jsem píchl zadní kolo, ale ničeho jsem si nevšiml, protože auto sebou na drti neskutečně házelo. Těsně před Bohdančí stála dlouhá kolona aut a vepředu pracovaly dva týmy hasičů, kteří se prořezávali k sobě z obou stran. Lidé se chodili dívat až k nim a vášnivě debatovali o vzniklé situaci. Chvíli po mě přijela ještě asi tři osobní auta, ale to bylo všechno. Oblast mezitím uzavřeli. Trvalo možná hodinu a půl, než byla silnice průjezdná alespoň na šířku vozu a kolona se hnula kupředu. Bez větších potíží jsem projel přes Lázně Bohdaneč a pokračoval na Přelouč. Za Živanicemi v lese byly další rozsáhlé polomy a čekal jsem opět ve frontě asi třičtvrtě hodiny. Domů jsem dorazil až kolem půl jedenácté, naštěstí byl pátek a já nemusel druhý den do práce. Tehdy jsem nesmírně litoval, že s sebou nemám fotoaparát, protože taková bouře se opravdu nevidí.

Tou nespoutanou silou přírody jsem byl naprosto ohromen. Od této chvíle jsem s sebou stále častěji bral na cesty svou zrcadlovku, abych byl připraven, pokud taková bouře znovu přijde. Postupně jsem si začínal uvědomovat, že kouzlu bouřek propadám stále více a více. V roce 2004 už jsem za bouří občas i vyjížděl, ale fotit je na kinofilm bylo dosti nepraktické. Jakmile jsem si však pořídil digitální fotoaparát, už mi nic nebránilo začít bouřky lovit ve velkém a to mi vydrželo až dodnes.

Zpočátku jsem používal elektronickou zrcadlovku (EVF) Konica Minolta Z3, ke které jsem si pořídil tripod a autostativ. Tento fotoaparát mi dlouhou dobu vcelku vyhovoval. Měl široký rozsah ohniskových vzdáleností, stabilizátor obrazu a uměl točit video se zvukem. Hlavně však vynikal speciálním režimem fotografování, tzv. progresivním snímáním, díky kterému se mi dařilo zachytit blesk i za bílého dne, což je jinak téměř nemožné.

Zet trojka však měla i své nevýhody a ty mi postupem času začínaly vadit stále více. Fotoaparát produkoval snímky s velmi specifickým červeným nádechem, který byl patrný zejména při fotografování za šera. Velkým nedostatkem Z3 byla extrémně vysoká úroveň šumu, který byl v tmavých partiích snímků značně patrný už na ISO 100 a vyšší citlivost jsem z tohoto důvodu nikdy nepoužíval. Ačkoliv při focení blesků za dne byla Z3 velkým pomocníkem, totálně selhávala v noci. Jednak mně omezovala maximální expozicí 15s (v režimu M pak 30s při nutnosti po celou dobu držet spoušť) a díky její další nepěkné vlastnosti byly noční snímky téměř nepoužitelné. Tou vlastností byl skutečně extrémní sklon snímače k tzv. Hot pixelům, speciálně pokud bylo ve scéně opravdu málo světla.

Postupně mi docházelo, že se s milou Minoltou budu muset rozloučit. Měl jsem ji rád a za bílého dne dělala hezké snímky, ale do tvrdých podmínek se nehodila. Ve výběru nového fotoaparátu jsem měl jasno už dávno. Splnil jsem si svůj sen a pořídil po všech stránkách vynikající Canon EOS 400D. O kvalitách této digitální zrcadlovky kolují legendy, já jsem s tímto fotoaparátem po všech stránkách maximálně spokojen a nemám mu opravdu co vytknout.

K fotoaparátu jsem si za účelem focení bouřek přikoupil ještě několik filtrů Cokin, druhý autostativ a infračervenou dálkovou spoušť. Drátovou spoušť jsem si podle návodů na internetu vyrobil sám (na snímku leží na sedačce). Autostativ je konstruován k připevnění na boční okénko vozu a tímto způsobem jsem jej také dlouho používal, ale ukázalo se to být nepraktické. Pršelo mi do objektivu i na fotoaparát samotný, před jízdou jsem jej musel vždy sundat, manipulace s okénkem byla nemožná a v neposlední řadě jsem při úderu blesku do vozidla riskoval nejen zničení foťáku, ale také vlastní život.

Vyrobil jsem si tedy prototyp jakési základny pro připevnění fotoaparátu uvnitř vozu bez nutnosti někde něco navařovat, vrtat a podobně. Platforma se skládá tří desek spojených pomocí pantů, takže ji lze po použití velmi jednoduše rozložit a vozit stále v kufru, kde nezabírá žádné místo. Dvě spodní desky jsou v polstrovaném povlaku, aby nemohly při manipulaci ostrými hranami poškodit sedačky. Po hraně středové desky pak lze dle potřeby autostativ posunovat a pokrýt tak skrz okénko mnohem větší zorný úhel. Ovládání fotoaparátu na platformě je z místa řidiče velmi pohodlné a před jízdou není třeba autostativ demontovat, základna je stabilní a navíc připoutaná bezpečnostním pásem.

Platforma na sedačce spolujezdce sice umožňuje pohodlné fotografování a točení videa bočním okénkem, ale nelze přizpůsobit pro natáčení přes čelní sklo. Ani to není třeba, protože za tímto účelem jsem si už dříve vyrobil redukci na autostativ, která je přesně přizpůsobena tvaru palubní desky.

S přechodem na nový fotoaparát jsem se připravil o relativně snadný způsob, jak fotografovat blesky ve dne pomocí progresivního snímání (pod pojmem "relativně snadný" si představte cca 5-10 % úspěšnost). Vymýšlel jsem tedy jiné způsoby, jak dosáhnout tohoto cíle. Existuje určitá pravděpodobnost, že rychlým stiskem spouště při blesku se jej člověku podaří vyfotografovat, ale je neefektivní zírat deset minut do prázdna, zatímco bych mohl točit video a sledovat okolí, což je nutné už kvůli vlastní bezpečnosti. Sestrojil jsem si tedy vlastní světelný spínač, který reaguje na záblesk tím, že připojeným fotoaparátem pořídí snímek. Před zapnutím je jen třeba pomocí LED diody a potenciometru nastavit práh sepnutí dle aktuálních světelných podmínek. Je to užitečné a funkční zařízení. Přes velmi rychlou reakční dobu ve srovnání s člověkem je i tak úspěšnost velmi nízká. Klasický blesk trvá velmi krátce a tak mám šanci pouze pokud bliká delší dobu, například blesky supercel jsou k tomuto účelu velmi vhodné. Vždy ale ještě používám šedý neutrální filtr, pomocí kterého se prodlužuji expoziční čas tak, abych se náhodou netrefil mezi dva záblesky.

Kromě výše popsaných pomůcek a zařízení s sebou stále častěji vozím také již zmíněnou videokameru a notebook. Ten mi může posloužit jako úložiště fotografií pokud zaplním kartu fotoaparátu a také se pomocí něj mohu připojit k internetu a zjistit tak aktuální bouřkovou situaci. Dříve jsem se musel spoléhat pouze na svou domácí wifi síť, což s sebou přinášelo značná omezení. Nyní však konečně mohu být online kdykoliv se mi zlíbí a díky vlastnímu programu na zpracování dat mám tak stále přehled o situaci.

V minulosti jsem si sestrojil detektor blesků s nastavitelným dosahem, který na blesky v okolí reaguje podle volby buď blikáním, nebo pípáním. Na předchozím obrázku je to to zařízení s anténou na čelním skle. Praxe však ukázala, že tato hračka nemá pro mne v terénu a teď už ani doma žádný význam, takže jej nepoužívám a takových zbytečných udělátek mám více. Nejen pro případ zásahu bleskem a následného požáru mého vozu, ale i z preventivních důvodů kvůli autonehodě, mám ve voze nainstalovaný ještě práškový hasící přístroj.